„smutné události na hudební scéně”
Období léta roku 1994 přivádí všechny příznivce stylu Country & Western do Boskovic, kde je po náročných přípravách otevřeno westernové městečko Wild West City, umístěno do členitého prostoru již nepoužívaného pískového lomu. Stejně však, jako v rozrůstajícím se městečku u Šiklova mlýna, jde i zde převážně o ukázkové scénky z doby osídlování Divokého západu. Zajímavé předvádění jezdců na koních, lasového umění či různých přestřelek zcela potlačuje původní myšlenku vztahující se k hudební scéně. Ačkoliv i v tomto prostředí lze také občas zaslechnout tóny písní, linoucí se z místního saloonu, či je možné zúčastnit se tanečního večera pod širou oblohou, nic z toho nelze srovnávat s pořadem Western Hills Jamboree v režii Wells Farga v roce 1990, který vlastně dal základ tomuto druhu podnikání.
S podzimem přichází bálová sezóna, jejíž závěr je však ovlivněn velmi smutnou událostí. Dne 10.3.1995 z české hudební scény odchází král Country Music Michal Tučný. Právě jemu v následujícím měsíci věnuje Association for Main Scene of Country Music celý večer, na jehož realizaci se podílí umělci z brněnské hudební scény. Draci, Sedlo, Party, Drive, Poutníci, Luboš Veselý i taneční soubor Quadrilla svými výkony vzdávají Michalovi dík za jeho celoživotní dílo v přínosu nádherných písní na scénu Country Music.
V době letních prázdnin jsme po několika letech opět v malebném údolí říčky Bobrůvky u Šiklova mlýna ve Zvoli nad Pernštejnem. Městečko je zcela přestavěno a vlastně po odchodu některých členů bývalého Wells Farga změnilo i svůj název na Western City Sikl’s Mill. V režii naší asociace zde probíhá čtrnáctidenní bálový maratón. Den za dnem tu je každý večer naplněn hudebními výkony různých umělců, mezi nimiž se objevuje i skvělá jihlavská bluegrassová skupina, svým vystoupením lehce srovnatelná s americkými protějšky. Modrej stejšn.
Během vyčerpávajícího dvoutýdenního programu plného hudby a tance přichází na scénu samozřejmě i Zdeněk Horký. Společně s ním a Pavlem Petrem, řídícím každodenní život města, připomínáme v průběhu jednoho z večerů nedávnou historii Wells Farga, které před pár lety stálo u zrodu hudební scény, obestavěné vojenskými stany, tvořícími tak první osadu, připomínající dobu osídlování amerického západu. Pozvání na scénu ale odmítá Petr Müller, který společně s Alenou Adamíkovou právě v těchto dnech řídí chod nejmladšího stylového městečka, nově vyrůstajícího ve Strážku.
S odcházejícím létem se na brněnské scéně objevuje několik podnikavých jedinců, slibujících pořady ve stylu Country Music, avšak převážně využívajících umělecká tělesa s poněkud odlišným hudebním zaměřením. Zaslepeni snad vidinou tučných zisků či domnělé slávy nemají ani zájem připravit program v takovém stylu, který veřejnosti obvykle slibují. Často pak narážíme na dotaz, proč se některé taneční večery za přívlastek Country jen schovávají.
Probíhající bálová sezóna, provázena i těmito pořady, se přesouvá Silvestrovským bálem v režii naší asociace do prvních dnů roku 1996, spojených s tragickou rodinnou událostí, kdy ze života odchází člověk, který mě kdysi před lety, vlastně jako první, zasvětil do tajů hry na kytaru.
Ke zpestření těchto nepříjemných okolností přispívá i již několik měsíců podivným způsobem vyšetřovaná jistá dopravní nehoda, a také stále častější setkání s početnými klany zákonem nepostižitelných jedinců, umě otevírajících kabelky našich žen nikoliv snad proto, aby do nich kromě svých, zlatými prsteny osázených, rukou něco vložili.
Vzhledem k přítomnosti nevidomých, neslyšících a mnohdy i raději nemluvících všech těch zodpovědných píši vše alespoň na malý kousek papíru.
POŠLAPANÝ PRÁVO / I wouldn’t live in New York City
Buck Owens / Rostislav Kareš (19.3.1996)
Rozervaný jeany a zakouřený bar,
město plný špíny, zločin je tu král.
Lásky odbarvený ví, kde prachy máš
a dál právo úplatný skrývá Tvoji tvář.
Je to místo krásný, chtěl bys tady žít,
podmínky jsou jasný, nesmíš zákon ctít.
Každou výhru zapít, taky umět lhát,
tak dál s právem úplatným jiným dáváš mat.
Špína ten kraj ničí, Ty můžeš klidně spát,
v dáli kdosi křičí, že chce pravdu znát.
Rozsudek zní „vinen“, to však Tě nesmí zmást
a dál s právem úplatným můžeš začít krást.
Chceš-li štěstí najít, v týhle zemi snít,
občas musíš zabít, jiným lásku vzít.
Každý soud Tě míjí, Ty víš, kam prachy dát,
tak dál s právem úplatným, co víc si ještě přát.
Tak jsem tedy vinen, že jsem pravdu znal,
někdo se lží právu možná cosi dal.
Nechci žít v té špíně, nechci ani lhát
a dál s právem úplatným to město je můj kat.
S ohledem na již zmíněné události naše asociace omezuje svoji dosavadní činnost v oblasti přípravy pravidelných tanečních večerů a soustřeďuje se na ojedinělé pořady úzce související s jejím posláním, čímž mi je dána možnost věnovat alespoň pár chvil vzpomínce na člověka, s nímž jsem prožíval společné dětství.
Dávno pryč jsou chvíle, kdy jsme se toulali ulicemi města, či později se svými kamarády vyráželi za krásami naší přírody. Nesčetněkrát se naše cesty rozcházely, aby se po nějaké době opět sešly. Tentokrát se to již nepodaří. Následující text písně patří Wicky právě Tobě.
TAK SE MĚJ / Pancho And Lefty
Townes Van Zandt / Rostislav Kareš (17.5.1996)
Byl jsi se mnou, brácho můj, najednou jsi všechno vzdal,
svůj sen, velké trápení na cestu jsi s sebou vzal.
Proč jsi tedy začal pít, já ten důvod znal,
najednou jsi přestal žít, dříve jsi se smál.
Mámy otec dávno spí, jeho ženu Bůh si vzal,
pryč jsou léta šťastných dnů, kdy jsi po mém boku stál.
Nikdo víc nám nevrátí chvíle plné tajných snů,
čas nám velkou víru vzal, přestal jsi se smát.
Tak jsem tady zůstal sám, jenom s tím co jsi mi dal,
tak se měj a já jdu hrát smutných písní pár.
Vzpomínáš si, brácho můj, dříve než já, Ty jsi hrál,
dlouhá léta šťastných dnů, než nám domov někdo vzal.
Ty jsi tenkrát začal pít, nikdo nechtěl důvod znát,
už jsi neměl sílu žít, nechtěl jsi se smát.
Tak jsem tady zůstal sám, jenom s tím co jsi mi dal,
tak se měj a já jdu hrát smutných písní pár.
Byl jsi se mnou, brácho můj, najednou jsi všechno vzdal,
když odešel i náš táta, co si s námi v dětství hrál.
Proč jsi tedy musel pít, já ten důvod vážně znal,
chtěl jsi s námi právě žít, osud se Ti smál.
Ty jsi možná nechtěl znát, že Tvůj brácha měl Tě rád,
písně s Tebou často hrál, Ty jsi chtěl jít dál.
Tak jsem tady zůstal sám, jenom s tím co jsi mi dal,
tak se měj a já jdu hrát smutných písní pár.
věnováno Vladimíru Karešovi (nar. 21.6.1957, zes. 4.1.1996)